Jak hluboko se vzduchem?

Existuje vlastně něco, jako bezpečná vzduchová hranice? Nebo záleží na jednotlivci, jeho schopnostech a fyzické kondici? Má vůbec smysl nějakým způsobem řešit toto téma? Podle mého názoru určitě má, protože zejména u nováčků, kteří nic jiného než vzduch neznají, je důležité upozornit na některé negativní vlivy, na které při svých prvních zkušenostech s hlubokým ponorem mohou narazit.

Většina kursistů se v rámci teoretické přípravy dozví, že maximální hloubka, pro kterou je možné použít vzduch, je 66,6 metru, tedy hranice, pod kterou vstupuje do hry kyslík a jeho maximální doporučený parciální tlak. Strohý výpočet tak může mnohým dát pocit, že do 66 metrů jim se vzduchem nic nehrozí, a že dusíkové opojení by na sobě zcela jistě rozpoznali dříve, než by mohlo zapříčinit nějaký problém. Jenže opak je pravdou. Právě narkotické účinky dusíku při vysokém tlaku mají na tělo a Vaše chování pod vodou velký vliv.

Na kurzech se opět můžete setkat s historkami, při kterých dávají opojení potápěči dýchat rybám, potkávají důchodkyně a jiné halucinace, které ve své podstatě znějí docela nevinně a vesele. Jenže stejně jako opilý řidič na silnici, ani opojený potápěč není schopen rychle reagovat na vzniklé situace a řešit případné problémy. Každý úkon Vám pod vodou trvá neúměrně dlouho a zbývá jen krůček k tomu, aby jste se dopustili chyby, která může mít nedozírné následky.

Lidské tělo, podobně jako u alkoholu, reaguje na dusík u každého jednotlivce jinak. Někomu stačí dvě piva, někdo vydrží pít celou noc. Někdo je veselejší a více v pohodě, u někoho se naopak dostavují negativní emoce. Je prokázáno, že nástup dusíkového opojení ovlivňuje do jisté míry i okolní prostředí. Rychleji mu podléháte při špatné viditelnosti, tmě a studené vodě. Někdo si pak svůj špatný pocit může vysvětlovat právě zhoršenými podmínkami a přehlídne tak nástup narkotických účinků dusíku. S přibývající hloubkou se potom více a více soustředí na prováděné úkony. Říká se, že tento projev je pro potápěče méně nebezpečný, protože jej nutí k obezřetnosti a brzdí případné ambice. Horší to bývá, pokud se u Vás dostavují euforické pocity, jenž ve Vás naopak motivují k ještě hlubšímu a odvážnějšímu ponoru. V praxi to potom může dopadnout tak, že na dně leží spokojený potápěč, kterému kromě vzduchu v lahvích nic nechybí, že se zapomenete na krásném místě, odkud se Vám zkrátka nechce a nebo že Vám nepřijde natolik závažné, že čísla na manometru jsou již v červeném políčku.

Existuje tedy nějaká rada nebo pravidlo, jak hluboko se potápět se vzduchem? Obecně je takováto hranice stanovena na 40 metrů, což dřív nebo později většině potápěčů nestačí a začínají koketovat s hlubšími ponory. Mezi zkušenými potápěči potom narazíte na obhájce hlubokých ponorů, kteří veřejně prezentují své úspěchy se sestupem pod hranici 100 metrů. Obdivuhodné? Není nic jednoduššího, než si vzít na záda láhev a padat jak hluboko se Vám zlíbí. Otázkou je, zda je to bezpečné i pro Vás, kteří ještě zkušenost z dusíkovou narkózou nemáte. Čtyřicetimetrová hranice možná odpovídá podmínkám potápění v moři, při krásné viditelnosti a v teplé vodě. Dusík Vás ale v českých vodách může překvapit i méně hluboko, i když jeho projevy na Vašich reakcích nemusí být na první pohled patrné. Zkuste se ale soustředit na rychlost, s jakou jste schopni řešit banální úkony. Opravdový rozdíl bohužel poznáte až při použití jiné směsi než vzduchu, protože až tehdy budete schopni odlišit běžný ponor od toho s opravdu „čistou hlavou“.

Problematika hloubkového potápění zkrátka nemá žádná pevně stanovená pravidla, která by na všechny platila stejně. A není ani smyslem tohoto článku kritizovat nebo naopak hájit hluboké ponory se vzduchem. Kdyby si většina zarytých odpůrců vzpomněla na své začátky, určitě by ve svém deníčku našla několik hlubokých ponorů, při kterých šlo jen o číslo na počítači. Doba ale pokročila, a naše znalosti ohledně vlivů jednotlivých plynů na lidský organismus, by nám měly posloužit k bezpečnějšímu potápění. Začala letní sezóna a spousta z Vás vyráží lovit své první hloubkové rekordy k moři a na české lokality. Napsat, že to nemá smysl, a že je to nebezpečné, asi nemá moc smysl, protože to je obecně známo. Chceme na Vás jen apelovat, ať dáváte pozor, abychom na webu nemuseli popisovat další nehody a úrazy, kterým se dalo předejít.

Jinak Vám samozřejmě přejeme krásné ponory, pohodové výlety a čistou vodu. A když se budete chtít opojit, tak existuje řada příjemnějších a méně riskantních variant.